1Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
2Nebo mluvě Job, řekl:
3Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
4Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
5Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
6Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
7Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
8Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
9Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
10Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
11Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
12Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
13Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
14S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
15Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
16Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
17Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
18Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
19Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
20Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
21Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
22Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
23Èlověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
24Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
25To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
26Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
