1Zavolejž tedy, dá-liť kdo odpověd? A k kterému se z svatých obrátíš?
2Pakli k bláznu, zahubí ho rozhněvání, a nesmyslného zabije prchlivost.
3Jáť jsem viděl blázna, an se vkořenil, ale hned jsem zle tušil příbytku jeho, řka:
4Vzdáleniť jsou synové jeho od spasení; nebo potříni budou v bráně, aniž bude, kdo by je vytrhl.
5Obilé jeho zžíře hladovitý, a i z prostřed trní je vychvátí; nadto sehltí násilník statek takových.
6Neboť nepochází z prachu trápení, aniž se z země pučí bída.
7Ale člověk rodí se k bídě, tak jako jiskry z uhlí zhůru létají.
8Jistě žeť bych já hledal Boha silného, a jemu bych předložil při svou,
9Kterýž činí věci veliké, nezpytatelné, divné, a jimž počtu není,
10Kterýž dává déšť na zemi, a spouští vody na pole,
11Kterýž sází opovržené na místě vysokém, a žalostící vyvyšuje spasením,
12Kterýž v nic obrací myšlení chytráků, tak aby nemohli k skutku přivésti ruce jejich ničeho,
13Kterýž lapá moudré v chytrosti jejich; nebo rada převrácených bláznová bývá.
14Ve dne motají se jako ve tmách, a jako v noci šámají o poledni.
15Kterýž zachovává od meče a od úst jejich, a chudého od ruky násilníka.
16Máť zajisté nuzný naději, ale nepravost musí zacpati ústa svá.
17Aj, jak blahoslavený jest člověk, kteréhož tresce Bůh! A protož káráním Všemohoucího nepohrdej.
18Onť zajisté uráží, on i obvazuje; raní, ruka jeho také léčí.
19Z šesti úzkostí vysvobodil by tebe, ano i v sedmi nedotklo by se tebe zlé.
20V hladu vykoupil by tě od smrti, a v boji od moci meče.
21Když utrhá jazyk, byl bys skryt, aniž bys se bál zhouby, když by přišla.
22Zhouba a hlad buď tobě za smích, a nestrachuj se ani líté zvěři zemské.
23Nebo s kamením polním příměří tvé, a zvěř lítá polní pokoj zachová k tobě.
24A shledáš, žeť stánek tvůj bude bezpečný, a navrátíš se zase k příbytku svému, a nezhřešíš.
25Shledáš také, žeť se rozmnoží símě tvé, a potomci tvoji jako bylina zemská.
26Vejdeš v šedinách do hrobu, tak jako odnášíno bývá zralé obilí časem svým.
27Aj, toť jsme vyhledali, a takť jest; poslechniž toho, a schovej sobě to.
