1Přednímu z kantorů, jako: Nevyhlazuj, Davidův žalm zlatý.
2Právě-liž vy, ó shromáždění, spravedlnost vypovídáte? Upřímě-liž soudy činíte, vy synové lidští?
3Anobrž raději nepravosti v srdci ukládáte, a násilí rukou svých v zemi této odvažujete.
4Uchýlili se bezbožníci hned od narození, pobloudili hned od života matky, mluvíce lež.
5Jed v sobě mají jako jedovatý had, jako lítý had hluchý, kterýž zacpává ucho své,
6Aby neslyšel hlasu zaklinačů, a čarodějníka v čářích vycvičeného.
7Ó Bože, potři jim zuby v ústech jejich, střenovní zuby lvíčat těch polámej, Hospodine.
8Nechť se rozplynou jako voda, a zmizejí; ať jsou jako ten, kterýž napíná luk, jehož však střely se lámí,
9Jako hlemejžď, kterýž tratí se a mizí, jako nedochůdče ženy, ješto nespatřilo slunce.
10Prvé než lidé pocítí trní jejich a bodláku, hned za živa zapálením jako vichřicí zachváceni budou.
11I bude se veseliti spravedlivý, když uzří pomstu, nohy své umyje ve krvi bezbožníka.
12Ano dí každý: V pravdě, žeť má užitek spravedlivý, jistě, žeť jest Bůh soudce na zemi.
