1Přednímu z kantorů, o němé holubici v místech vzdálených, zlatý žalm Davidův, když ho jali Filistinští v Gát.
2Smiluj se nade mnou, ó Bože, nebo mne sehltiti chce člověk; každého dne boj veda, ssužuje mne.
3Sehltiti mne usilují na každý den moji nepřátelé; jistě žeť jest mnoho válčících proti mně, ó Nejvyšší.
4Kteréhokoli dne strach mne obkličuje, v tebe doufám.
5Boha chváliti budu z slova jeho, v Boha doufati budu, aniž se budu báti, aby mi co mohlo učiniti tělo.
6Na každý den slova má převracejí, proti mně jsou všecka myšlení jejich ke zlému.
7Spolu se scházejí, skrývají se, a šlepějí mých šetří, číhajíce na duši mou.
8Za nešlechetnost-liž zniknou pomsty? V prchlivosti, ó Bože, smeceš lidi ty.
9Ty má utíkání v počtu máš, schovej slzy mé do láhvice své, a což bys jich v počtu neměl?
10A tehdyť obráceni budou zpět nepřátelé moji v ten den, když volati budu; toť vím, že Bůh při mně stojí.
11Jáť budu Boha chváliti z slova, Hospodina oslavovati budu z slova jeho.
12V Boha doufám, nebudu se báti, aby mi co učiniti mohl člověk.
13Tobě jsem, Bože, učinil sliby, a protož tobě vzdám chvály.
14Nebo jsi vytrhl z smrti duši mou, a nohy mé od poklesnutí, tak abych stále chodil před Bohem v světle živých.
