1Proto zanechme řeči o Kristových počátečních věcech a směřujme k dokonalosti. Nepokládejme znovu základy pokání z mrtvých skutků a víry v Boha,
2učení o křtech, vkládání rukou, vzkříšení z mrtvých a o věčném soudu.
3(A to uděláme, jestliže Bůh dovolí.)
4Neboť pro ty, kdo byli jednou osvíceni, okusili ten nebeský dar, stali se účastníky Ducha Svatého
5a okusili dobré Boží slovo i zázraky budoucího věku,
6je nemožné, aby když odpadnou, byli znovu obnoveni k pokání, poněvadž by pro sebe znovu křižovali Božího Syna a vystavovali ho potupě.
7Vždyť země, která pije déšť, jenž na ni často přichází, a plodí rostlinu užitečnou pro ty, kdo ji obdělávají, dochází požehnání od Boha;
8ale ta, která vydává trní a bodláčí, je zavržená a blízká prokletí a její konec je spálení.
9Ohledně vás, milovaní, však máme jistotu o lepších věcech, totiž o těch, jež náležejí ke spasení, přestože takto mluvíme.
10Vždyť Bůh není nespravedlivý, aby zapomněl na vaše dílo a na pracovitou lásku, kterou jste prokazovali vůči jeho jménu tím, že jste sloužili a dosud sloužíte svatým.
11Toužíme pak, aby každý z vás až do konce projevoval tutéž píli vzhledem k plné jistotě naděje,
12abyste nebyli líní, ale následovali příklad těch, kdo se skrze víru a trpělivost stali dědici zaslíbení.
13Když totiž Bůh dával zaslíbení Abrahamovi, neměl, při kom větším by přísahal, a tak přísahal sám při sobě:
14“Jistě ti velmi požehnám a velice tě rozmnožím.”
15A tak, protože byl trpělivý, dosáhl zaslíbení.
16Lidé přece přísahají při někom větším a přísaha je pro ně potvrzením, které končí každý spor.
17Bůh tedy chtěl dědicům zaslíbení ukázat nezvratnost své vůle ještě přesvědčivěji, a tak je potvrdil přísahou,
18abychom díky těm dvěma nezvratným věcem (v nichž je nemožné, aby Bůh lhal) měli pevné potěšení my, kdo jsme se utekli k uchopení předkládané naděje.
19Tuto naději máme jako kotvu duše, bezpečnou a pevnou a vcházející až dovnitř za oponu,
20kam za nás vstoupil náš předchůdce Ježíš, jenž se na věky stal nejvyšším knězem podle Melchisedechova řádu.
