1Následujte lásku, mějte horlivou touhu po duchovních darech, nejvíce však, abyste prorokovali.
2Neboť ten, kdo mluví jazykem, nemluví k lidem, ale k Bohu (nikdo mu totiž nerozumí) a duchem mluví tajemství.
3Avšak ten, kdo prorokuje, mluví k lidem pro jejich vybudování, povzbuzení a potěšení.
4Ten, kdo mluví jazykem, buduje sám sebe, avšak ten, kdo prorokuje, buduje církev.
5Chtěl bych, abyste všichni mluvili jazyky, ale ještě více, abyste prorokovali. Ten, kdo prorokuje, je totiž větší než ten, kdo mluví jazyky, ledaže by také vykládal, aby se budovala církev.
6Nyní však, bratři, kdybych k vám přišel a mluvil jazyky, čím vám prospěji, pokud k vám nepromluvím ve zjevení, v poznání, v proroctví nebo v učení?
7Podobně i neživé věci vydávající zvuk, jako flétna nebo harfa: kdyby nevydávaly rozdílné zvuky, jak by se poznalo, co se píská nebo hraje?
8A kdyby polnice vydala nejistý zvuk, kdo se bude chystat do boje?
9A tak je to i s vámi: pokud jazykem nepronesete srozumitelné slovo, jak se pozná, co se mluví? Vždyť budete mluvit do větru!
10Přijde-li na to, na světě je tolik druhů řečí a žádná není beze smyslu!
11Jestliže tedy nebudu znát smysl té řeči, budu tomu, kdo mluví, cizincem a ten, kdo mluví, bude cizincem pro mě.
12A tak i vy, poněvadž jste horliví milovníci duchovních darů, snažte se v tom rozhojňovat pro vybudování církve.
13Proto ať se ten, kdo mluví jazykem, modlí, aby mohl vykládat.
14Modlím-li se totiž jazykem, modlí se můj duch, ale má mysl je bez užitku.
15Co tedy? Budu se modlit duchem, budu se však modlit také myslí. Budu zpívat duchem, budu však zpívat také myslí.
16Kdybys totiž dobrořečil jen v duchu, jak ten, kdo zaujímá místo prostého člověka, řekne “Amen” ke tvému díkůčinění, když neví, co říkáš?
17Ty totiž jistě vzdáváš díky správně, ale jiný se tím nebuduje.
18Děkuji svému Bohu, že mluvím jazyky více než vy všichni;
19ve sboru ale raději chci promluvit pět slov svou myslí, abych poučil i druhé, než deset tisíc slov v jazyce.
20Bratři, nebuďte dětmi ohledně myšlení, ale buďte jako nemluvňata ohledně zlého. Ohledně myšlení pak buďte dospělí.
21V Zákoně je napsáno: “Jinými jazyky a cizími rty budu mluvit k tomuto lidu a ani tak mě neposlechnou, praví Pán.”
22Jazyky tedy nejsou znamením pro věřící, ale pro nevěřící; proroctví však není pro nevěřící, ale pro věřící.
23Kdyby se tedy sešla celá církev najednou a všichni by mluvili jazyky a přišli by tam prostí lidé nebo nevěřící, neřeknou snad, že blázníte?
24Kdyby ale všichni prorokovali a přišel by někdo nevěřící nebo prostý, bude všemi usvědčován a všemi posuzován.
25A tak budou zjevena tajemství jeho srdce; potom padne na tvář, pokloní se Bohu a vyzná, že Bůh je opravdu mezi vámi.
26Co tedy, bratři? Když se scházíte, každý z vás má žalm, má vyučování, má jazyk, má zjevení, má výklad. Ať se to všechno děje k budování.
27Mluví-li někdo jazykem, ať mluví dva nebo nejvýše tři, a to postupně, a jeden ať vykládá.
28Kdyby tam však nebyl vykladač, ať ve shromáždění mlčí a mluví jen pro sebe a pro Boha.
29Proroci ať mluví dva nebo tři a ostatní ať to rozsuzují.
30A jestliže je něco zjeveno jinému, který tam sedí, ať ten první mlčí.
31Můžete přece jeden po druhém prorokovat všichni, aby se všichni učili a všichni byli povzbuzováni.
32Duchové proroků jsou pak poddáni prorokům,
33neboť Bůh není Bohem nepořádku, ale pokoje, jako ve všech sborech svatých.
34Vaše ženy ať při shromážděních mlčí, neboť se jim nedovoluje mluvit, ale mají být poddány, jak říká i Zákon.
35Chtějí-li se něco dozvědět, ať se ptají svých mužů doma. Je přece hanba, aby ženy při shromáždění mluvily.
36Vyšlo snad Boží slovo od vás? Dorazilo snad jenom k vám?
37Domnívá-li se někdo, že je prorok nebo duchovní, ať uznává, že to, co vám píši, jsou Pánova přikázání.
38Jestliže však někdo neví, ať neví.
39A proto, bratři, mějte horlivou touhu prorokovat a nikomu nebraňte mluvit v jazycích.
40Všechno ať se děje slušně a podle řádu.
