Skutky apoštolské 27:17-43 in Czech

¹⁷ Kterýžto zdvihše, pomoci užívali, podpásavše bárku; a bojíce se, aby neuhodili na místo nebezpečné, spustivše člun, tak se plavili.

¹⁸ A když bouře vichrová námi velmi zmítala, na druhý den, což bylo v lodí nákladů, metali ven.

¹⁹ A třetí den i to nádobí bárce potřebné svýma rukama vyházeli jsme.

²⁰ A když ani slunce se neukázalo ani hvězdy za mnoho dní, a bouře vždy větší nastávala, již byla všecka naděje o vysvobození našem odjata.

²¹ A když jsme již byli hladem velmi ztrápeni, tedy stoje Pavel uprostřed nich, řekl: Měli jste zajisté, ó muži, uposlechnouce mne, nehýbati se od Kréty, a tak uvarovati se nebezpečenství tohoto a škody

²² A i nyní vás napomínám, abyste dobré mysli byli; neboť nezahyne žádný z vás, kromě bárky samé.

²³ Nebo této noci ukázal mi se anděl Boha toho, jehož já jsem a kterémuž sloužím,

²⁴ Řka: Neboj se, Pavle, před císařem máš státi, a aj, dalť jest tobě Bůh všecky, kteříž se plaví s tebou.

²⁵ Protož buďte dobré mysli, muži; neboť já věřím Bohu, žeť se tak stane, jakž jest mi mluveno.

²⁶ Mámeť se pak dostati na nějaký ostrov.

²⁷ A když již byla čtrnáctá noc, a my se plavili po moři Adriatickém, okolo půlnoci, domnívali se plavci, že by se jim okazovala krajina nějaká.

²⁸ Kteřížto spustivše do vody olovnici, nalezli hlubokost dvadcíti loktů; a odjevše odtud maličko, opět spustivše olovnici, nalezli hlubokost patnácti loktů.

²⁹ A bojíce se, aby na místa skalnatá neuhodili, spustivše z bárky čtyři kotve, žádali, aby den byl.

³⁰ Chtěli pak marináři utéci z bárky, pustivše člun do moře, pod zámyslem, jako by chtěli od předku lodí kotve roztahovati,

³¹ I řekl Pavel setníkovi a žoldnéřům: Nezůstanou-li tito na lodí, vy nebudete moci zachováni býti.

³² Tedy žoldnéři utínali provazy u člunu, a pustili jej, aby pryč plynul.

³³ A když již dnělo, napomínal Pavel všech, aby pojedli, řka: Již jest tomu dnes čtrnáctý den, jakž očekávajíce, trváte lační, nic nejedouce.

³⁴ Protož prosím vás, abyste pojedli pro zachování vašeho zdraví; neb žádného z vás vlas s hlavy nespadne.

³⁵ A to pověděv, vezma chléb, díky vzdával Bohu přede všemi, a rozlomiv, počal jísti.

³⁶ A tak potěšeni byvše všickni, pojedli i oni.

³⁷ Bylo pak nás všech osob na lodí dvě stě sedmdesáte a šest.

³⁸ A nasyceni jsouce pokrmem, oblehčovali bárku, vysýpajíce pšenici do moře.

³⁹ A když byl den, nemohli země viděti, než okřídlí nějaké znamenali, ano má břeh, k němuž myslili, kdyby jak mohli přistáti s lodí.

⁴⁰ A vytáhše kotvy, pustili se po moři, rozpustivše také provazy pravidl; a zdvihše plachtu k větru, táhli se k břehu.

⁴¹ Ale když trefili na to místo, kdež se dvoje moře schází, tu se zastavila lodí. A přední konec lodí uváznutý stál, nehýbaje se, zadní pak konec lámal se násilím vln.

⁴² Tedy žoldnéři radili setníkovi, aby vězně zmordovali, aby jim některý vyplyna, neutekl.

⁴³ Ale setník chtěje zachovati Pavla, nedal toho učiniti. I rozkázal těm, kteříž mohli plynouti, aby se pustili nejprv do moře a vyplynuli na zem,

¹⁷ Když ho vytáhli na palubu, použili pomocných prostředků k podvázání lodi a ve strachu, aby nenarazili na syrtskou mělčinu, spustili plachtu a tak se nechali unášet.

¹⁸ A když námi bouře velice zmítala, začali druhého dne vyhazovat náklad.

¹⁹ A třetího dne jsme vlastníma rukama vyhodili vybavení lodi.

²⁰ Když se pak po mnoho dní neukazovalo slunce ani hvězdy a doléhala na nás nemalá bouře, ztrácela se nakonec všechna naděje, že se zachráníme.

²¹ A když už byli dlouhou dobu bez jídla, tehdy se Pavel postavil uprostřed nich a řekl: “Muži, měli jste mě poslechnout, nevyplouvat z Kréty a ušetřit si toto neštěstí a škodu.

²² Nyní vás ale vyzývám, abyste se vzchopili, protože nikdo z vás nepřijde o život, jen loď bude zničena.

²³ Této noci totiž ke mně přišel anděl toho Boha, kterému patřím a kterému sloužím,

²⁴ a řekl: ‘Neboj se, Pavle, musíš se postavit před císaře; a hle, Bůh ti daroval všechny, kdo se plaví s tebou.’

²⁵ Proto buďte dobré mysli, muži; věřím totiž Bohu, že se vše stane tak, jak mi bylo řečeno.

²⁶ Musíme však dorazit k nějakému ostrovu.”

²⁷ A když nastala čtrnáctá noc, co jsme byli unášeni napříč Jadranem, začali se kolem půlnoci námořníci domnívat, že se blíží k nějaké zemi.

²⁸ Spustili tedy olovnici a zjistili hloubku dvaceti sáhů; a když maličko poodjeli a znovu spustili olovnici, zjistili hloubku patnácti sáhů.

²⁹ A protože se báli, abychom nenarazili na útesy, spustili ze zádi čtyři kotvy a přáli si, aby nastal den.

³⁰ Když pak námořníci chtěli utéci z lodi a spustili člun na moře pod záminkou, že chtějí natahovat kotvy také z přídi,

³¹ řekl Pavel setníkovi a vojákům: “Jestliže oni nezůstanou na lodi, nebudete se moci zachránit!”

³² Tehdy vojáci usekli lana od člunu a nechali ho uplavat.

³³ A než se začalo rozednívat, vyzýval Pavel všechny, aby pojedli: “Dnes již čtrnáctý den čekáte, zůstáváte lační a nic nejíte.

³⁴ Proto vás prosím, abyste pojedli, neboť je to pro vaši záchranu; nikomu z vás totiž nespadne ani vlas z hlavy.

³⁵ A když to řekl, vzal chléb, přede všemi vzdal díky Bohu, nalámal a začal jíst.

³⁶ Všichni tedy byli povzbuzeni a pojedli.

³⁷ (Na lodi nás pak bylo celkem dvě stě sedmdesát šest duší.)

³⁸ A když se nasytili pokrmem, sypali pšenici do moře, aby odlehčili loď.

³⁹ Když pak nastal den, nemohli tu zem poznat. Viděli však nějakou zátoku s břehem, na nějž chtěli, bude-li to možné, s lodí najet.

⁴⁰ Zbavili se tedy kotev a nechali je v moři. Rozvázali také provazy u kormidel a když vytáhli přední plachtu proti větru, dali se ke břehu.

⁴¹ Když však narazili na místo, kde se schází dvě moře, loď najela na mělčinu a příď pevně uvázla a nemohla se pohnout, ale záď se lámala pod silou vln.

⁴² Vojáci tedy radili, že vězňové mají být zabiti, aby některý neuplaval a neunikl.

⁴³ Ale setník jejich záměru zabránil, protože chtěl zachránit Pavla. Poručil tedy těm, kdo uměli plavat, aby vyskočili první a dostali se na zem