Kazatel 1:2-15

²Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.

³Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?

⁴Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.

⁵Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.

⁶Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.

⁷Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.

⁸Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.

⁹Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.

¹⁰Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.

¹¹Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou.

¹²Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě,

¹³A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.)

¹⁴Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.

¹⁵Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.