Jan 11:6-49

⁶Když tedy uslyšel, že Lazar je nemocný, zůstal ještě dva dny na místě, kde byl.

⁷Potom řekl svým učedníkům: “Pojďme znovu do Judska.”

⁸Učedníci mu řekli: “Rabbi, Židé tě teď chtěli ukamenovat a ty tam jdeš znovu?”

⁹Ježíš odpověděl: “Nemá snad den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtá, neboť vidí světlo tohoto světa.

¹⁰Kdo ale chodí v noci, klopýtá, neboť v něm není světlo.”

¹¹To pověděl a potom jim řekl: “Lazar, náš přítel, usnul, ale jdu, abych ho probudil.”

¹²Jeho učedníci řekli: “Pane, jestliže usnul, bude zdráv!”

¹³Ježíš to však řekl o jeho smrti, ale oni se domnívali, že mluví o odpočinku ve spánku.

¹⁴Tehdy jim Ježíš řekl jasně: “Lazar zemřel.

¹⁵A raduji se kvůli vám, že jsem tam nebyl, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu.”

¹⁶Tomáš zvaný Didymus tedy řekl spoluučedníkům: “Pojďme i my, abychom zemřeli s ním.”

¹⁷Když tedy Ježíš přišel, nalezl ho již čtyři dny pochovaného v hrobě.

¹⁸Betanie pak byla blízko Jeruzaléma, asi patnáct honů.

¹⁹A mnozí z Židů přišli k Martě a Marii, aby je utěšili ve smutku nad jejich bratrem.

²⁰Jakmile tedy Marta uslyšela, že přichází Ježíš, vyšla mu naproti, ale Marie seděla doma.

²¹Marta tedy řekla Ježíši: “Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel.

²²Ale i teď vím, že o cokoli bys Boha požádal, to ti Bůh dá.”

²³Ježíš jí řekl: “Tvůj bratr vstane.”

²⁴Marta mu řekla: “Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.”

²⁵Ježíš jí řekl: “Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít.

²⁶A každý, kdo žije a věří ve mne, jistě nezemře navěky. Věříš tomu?”

²⁷Řekla mu: “Ano, Pane, já jsem uvěřila, že ty jsi Kristus, Boží Syn, který má přijít na svět.”

²⁸A když to pověděla, odešla a tajně zavolala Marii, svou sestru, se slovy: “Mistr je tu a volá tě.”

²⁹A ona, jakmile to uslyšela, rychle vstala a šla k němu.

³⁰Ježíš však ještě nepřišel do městečka, ale byl na tom místě, kam mu vyšla naproti Marta.

³¹Když tedy Židé, kteří byli s Marií v domě a utěšovali ji, uviděli, že rychle vstala a šla ven, šli za ní se slovy: “Jde ke hrobu, aby tam plakala.”

³²Jakmile tedy Marie přišla tam, kde byl Ježíš, a spatřila ho, padla k jeho nohám a řekla mu: “Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel.”

³³Když tedy Ježíš spatřil, jak pláče a jak pláčou Židé, kteří přišli s ní, v duchu zasténal a zarmoutil se.

³⁴Potom řekl: “Kam jste ho položili?” Řekli mu: “Pane, pojďa podívej se.”

³⁵Ježíš se rozplakal.

³⁶Židé tedy řekli: “Hleďte, jak ho měl rád!”

³⁷Někteří z nich však řekli: “Nemohl snad ten, kdo otevřel oči slepého, způsobit také, aby tento člověk nezemřel?”

³⁸Ježíš tedy znovu sám v sobě zasténal a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen.

³⁹Ježíš řekl: “Odvalte ten kámen.” Marta, sestra toho mrtvého, mu řekla: “Pane, už zapáchá, vždyť je v hrobě čtvrtý den!”

⁴⁰Ježíš jí řekl: “Neřekl jsem ti, že budeš-li věřit, uvidíš Boží slávu?”

⁴¹Zvedli tedy kámen z místa, kde byl ten mrtvý pochován. Ježíš pozvedl oči vzhůru a řekl: “Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel.

⁴²Já vím, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že jsi mě poslal.”

⁴³A když to řekl, zavolal mocným hlasem: “Lazare, pojď ven!”

⁴⁴A ten, který zemřel, vyšel ven. Měl ruce i nohy svázané plátny a jeho tvář byla ovinuta rouškou. Ježíš jim řekl: “Rozvažte ho a nechte ho odejít.”

⁴⁵Tehdy mnozí z těch Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš udělal, uvěřili v něho.

⁴⁶Někteří z nich však odešli k farizeům a řekli jim, co Ježíš udělal.

⁴⁷Velekněží a farizeové tedy shromáždili veleradu a říkali: “Co uděláme? Vždyť tento člověk dělá mnoho zázraků!

⁴⁸Jestli ho tak necháme, všichni v něho uvěří a přijdou Římané a vezmou nám naše místo i národ!”

⁴⁹Avšak jeden z nich, Kaifáš, který byl toho roku nejvyšším knězem, jim řekl: “Vy nic nevíte!